Ještě pořád se mezi pejskaři drží příšerná pověra, že je psům potřeba sahat do misky a brát jim žrádlo, aby si náhodou nemysleli, že si ho mohou hlídat. Proto jsme vybrali tento skvělý článek od Báry Tomczik – a kéž by si ho přečetli všichni, kdo tuhle pitomost stále dělají!

Já nevím jak vy, ale pokud by se mi někdo pokusil vzít z ruky burger s karamelizovanou cibulkou a dipem z modrého sýra, asi budu pořádně nadávat J A pokud jsem před tím nejedla a mám hlad jak vlk, pak Bůh pomáhej tomu člověku, kterej se mi pokusí sáhnout na hranolky!

Představte si, že jste takové malé štěňátko. Celý den spíte, chodíte ven, poznáváte svět a párkrát za den doplníte energii krmením. Hurá, plná miska, čas se najíst! Kolem jde ten dvounožec, co ho máme rádi… Sáhne nám do misky. No co, to zvládneme.

Jenže tohle se opakuje pořád. A pořád. Jste naštvanější a naštvanější. Jednoho dne zavrčíte, abyste mu sdělili, že se chcete jen v klidu najíst!

A teď nastávají různé scénáře.

Část lidí psa ztluče, otočí na záda a potrestá, aby „vědělo, že si to nesmí dovolit“. Možná si to štěně příště „nedovolí“ – ze strachu z trestu… Ale jediné, co se stalo, je to, že strach přebil komunikaci. A to fakt není dobrý krok. V nejlepším případě to skončí pouze tak, že pes bude mít z přítomnosti majitele u krmení diskomfortní pocit, v horších případech z toho jsou např. ty „útoky zničehonic“.

Jiná část, co nechce být tak „hrubá“, psovi misku sebere, „aby věděl, že když bude vrčet, nedostane nic“. Hm. Pes nám říká „nech mě v klidu najíst, simtě“, a my mu to, co si chrání, vezmeme. Vsadím se o co chcete, že příště bude obrana žrádla podstatně razantnější, pokud kolem chodí někdo, kdo ho „krade“ psovi pod nosem.

Je myslím docela zjevné, že ani jedna z oblíbených „metodik“ není úplně funkční, a tolik doporučované sahání psům do misky je většinou nejkratší cesta, jak psa nechtěně naučit si žrádlo hlídat…

Pozitivkou na agresi?

Když v této chvíli někde zmíníte, že byste psa za projev agrese netrestali, většinou se na vás sesype pár lidí, kteří s naprostým nepochopením shazují a parodují tenhle názor. Přece jen, rádoby vtipných obrázků, kde pes kouše člověka a majitel za ním zoufale kliká a snaží se ho převést na pamlsek, není málo 🙂

Jenže tohle je základní nepochopení konceptu pozitivní motivace. Ta je založená na tom, že je pro psa ze začátku snadné dělat žádoucí chování a obtížné dělat nežádoucí (ale ne nemožné). Je totiž třeba každý fragment chování odměnit, aby zvíře vědělo, jak se má zachovat příště – a teprve potom situaci postupně dělat složitější. Takže při správně vedeném tréninku by se nemělo stávat to, že by člověk nastavil situaci pro psa natolik nezvladatelně, aby z jeho úhlu pohledu musel vyjet a ohnat se. V této chvíli už s tím nic neuděláte – ale to ani po dobrém, ani po zlém!

To, že pes nežádoucího chování nechá, nutně neznamená, že pochopil, že je nežádoucí a ví, jak se chovat jinak. Strach spoustu problémů zamete pod koberec. Nicméně ve chvíli, kdy u misky nebude člověk, z¨něhož má pes strach, ale třeba malé dítě, je dost pravděpodobné, že ona prachová nálož pod kobercem vybuchne a s dítětem pojedeme na šití. A rozhodně to není chyba psa…

Jak tomu předcházet?

Pokud si přivezete štěně a máte nepřekonatelnou potřebu ho učit „nechat si sáhnout do misky“, vyvarujte se rozhodně teoriím popsaným výše.

Naprostá většina psů, která je vedena „správně“, chápe koncept tréninku, má s majitelem vybudovaný vztah a funguje tam vzájemně důvěra, nemá vůbec potřebu si misku hlídat (pokud si ji člověk právě nevybuduje tím cíleným braním misky a otravováním psa u žrádla). Svým psům mohu naprosto samozřejmě odebrat naprosto cokoliv, stejně jako velká část lidí, která má se psem vybudovanou důvěru a vzájemný respekt.

Máte-li štěně, doporučuju se spíš zaměřit na body popsané v článku Co má umět štěně (vyšel v časopisu HAF & MŇAU číslo 4/2021 srpen-září).

Pokud nutně chcete cvičit, doporučuji kolem štěněte jít a hodit mu do misky nějakou lepší odměnu. Žere granulky, jdu kolem, oslovím ho a podám mu do misky kuřecí srdíčko.

Ale ani tohle nedělám často, aby si to štěně nevyložilo jako obtěžování u žrádla a nezačalo hlídat preventivně (i když se málokteré brání chutnému přídavku).

Základ je mít u jídla klid!

Koneckonců, taky se nezvládám v klidu najíst, pokud kolem mě běhá dítě a tahá mě za sukni a do toho mi do talíře lezou máminy nevychované kočky (moje poctivě leží na targetech a čekají na odměny).

Pokud si už váš pes hračky či žrádlo brání, lze použít jako první krok to samé: z dostatečné vzdálenosti, aby vás nebral jako hrozbu, oslovujte a dohazujte pamlsky. Nic víc. Na další krok se poptejte výcvikáře; pokud padnou slova jako „hierarchie, popadnutí za krk či otočení na záda“, prchejte pryč!

Chápu, že velkou část lidí teď napadne, zda si tím neodměňují právě hlídání žrádla. Bohužel zčásti ano, ale v první řadě jde o to, aby zvíře pochopilo, že člověk u jídla není hrozba v žádném kontextu a nemělo z něj diskomfortní pocit.

S hlídáním si hraček nebo krmení se dá dělat spousta věcí (např. kontrapodmiňování lidí u žrádla, hry na výměny, koncepty sebekontroly…), ale snažit se zamezit hlídání si něčeho tím, že zvířeti vezmu to, co si hlídá, je cesta do pekel, protože tím jen zvyšujete hodnotu dané věci, a pes ve snaze si ji uhlídat přidá na síle.

Pokud ovšem dál tvrdíte, že „pes má být v hierarchii pod člověkem a tohle si nesmí dovolit“, doporučuji se zamyslet nad tím, jak se psi učí hlídat předměty ve sportovní kynologii. Ano, přesně stejným způsobem, který tady shazuji. Člověk jim chodí „krást“ ulovený rukáv nebo peška, až se pes ohradí a útočí na první dobrou.

Takže prosím: nebrat, nesahat, ale vymyslet způsob na míru, zvlášť u psů, co už si hlídají zdroje preventivně, aniž by se jim něco dělo.

Při nepochopení článku ještě jednou dodávám: NEZAPOCHYBŇUJI to, že je třeba, aby si pes uměl nechat cokoliv vzít, prohlédnout tlamu či sebrat misku. ZPOCHYBŇUJI jednoznačně metodiku braní či sahání do misky, když se toto chování dá naučit jinými způsoby!

Text: Barbora Tomczik, foto: Nikola Kolářová, Dana Kuthnaová a archiv aut.